K napsání tohoto příspěvku v roce 2014 mě inspiroval článek (http://www.collective-evolution.com/2013/10/06/sleep-paralysis-spiritual-experience-or-hallucinations/), který popisuje fenomén, se kterým mám sama bohaté zkušenosti. Když jsem psala komentář pod článek, napadlo mě, proč se o tuto zkušenost nepodělit. Možná je totiž mezi budoucími čtenáři někdo, kdo se díky takovým zážitkům obává o svoji „normálnost“, tak jako já kdysi.
Moje prožitky při spánkové paralýze
Z dětství mám jen útržky mlhavých vzpomínek na nějaké bubáky pod postelí, takže nemůžu posoudit, zda se jednalo o dětskou fantazii nebo o spánkovou paralýzu. Tu jsem v plné parádě začala zažívat až v dospělosti, odhadem někdy kolem pětadvaceti let a dále. V noci před usnutím jsem mívala návštěvy „Zla“. Jeho přítomnost v ložnici způsobila moji totální nehybnost, přičemž mysl zůstala zcela lucidní. Mohla jsem vidět, co se děje v místnosti, ale nemohla jsem nijak reagovat. I přes zavřené oči jsem viděla něco hrozivého, většinou jsem se na to ale nechtěla dívat a tak jsem jeho přítomnost pouze cítila.
Toužila jsem si přetáhnout deku přes hlavu a schovat se, ale nešlo to. Naopak mi to stahovalo peřinu z mého těla. Někdy jsem se dokázala pohnout, posadit se, uhnout tomu… Teprve, až jsem se vznášela nad postelí, došlo mi, že jsem ve skutečnosti stále strnulá ve stejné pozici a je to jen můj pocit. Cítila jsem se tak bezbranná a měla takový strach. Byla to právě ta zlá věc, co mě tahala z postele a odnášela pryč. K tomu se přidávaly zvláštní zvukové efekty, které jsem v běžném životě neslyšela. Byly jako by plastické, nějak propojené s emocemi, v určité frekvenci byly cítit i fyzicky a samozřejmě byly velmi strašidelné. Zpravidla to byly právě tyto zvuky, které mi oznamovaly příchod spánkové obrny, takže jsem se vždy snažila začít hýbat, přerušit tak usínání a vyhnout se tomuto zážitku. Zpravidla zbytečně. Noční můra pak obvykle pokračovala v nějakém jiném světě. Nejčastěji mi to pocitově připomínalo temný středověk, nějaké jeskyně, podzemí a mučírny. Vznášela jsem se jakoby bez těla, neviděla jsem žádné končetiny, ani například vlající oblečení. Snažila jsem se utéct tomu zlu, které mě honilo.
Jak jsem dokázala spánkovou paralýzu překonat
V době, kdy jem prožívala ataky spánkové obrny, jsem z toho byla velice vyčerpaná a bála se i chodit spát. Nakonec jsem si řekla, že tohle už není možné vydržet a odhodlala se tomu čelit. Po celou dobu jsem totiž věděla, že všechno se děje buďto jenom v mém vědomí, nebo na nějaké jiné úrovni, která není součástí naší reality. Věděla jsem, že se mi ve skutečnosti nic nestane, jen jsem zkrátka nechtěla podstoupit ta hrozná muka, i když „jen“ virtuální. Jenže neustálé utíkání před nimi se stalo možná i větším utrpením. Takže jsem se jednou zkrátka otočila proti svému pronásledovateli s výzvou, ať mi tedy ukáže, co nejhoršího mi dokáže udělat. Přestala jsem utíkat, úplně se uvolnila a čekala, co se bude dít. Najednou už to nebylo tak strašidelné a pořád se nic až tak hrozného nedělo. Jakmile jsem se přestala bát, přestala jsem dodávat energii onomu strachu a za nějakou dobu byl prostě pryč. Od té doby, vždycky když začal ten divný pocit, který ohlašoval příchod noční můry, soustředila jsem se na maximální uvolnění, uvědomění si, o co se jedná a jak je potřeba se zachovat. Většinou to stačilo k rychlému odeznění a velmi dlouhou dobu se pak nic podobného neopakovalo.
Co nám podobné zážitky dávají
Všechno tohle se dělo v době, kdy jsem se nijak nezajímala o metafyziku, vesmír, energie, anděly ani Boha. Nikde jsem o ničem podobném neslyšela a s nikým se o tom nebavila. Myslela jsem si, že takové zážitky nemá nikdo jiný a že mám nějaké psychické potíže. Až před pár lety jsem si přečetla o fenoménu spánkové paralýzy a ulevilo se mi, že opravdu nejsem jediný blázen na celém světě a dokonce, že je tento fenomén velmi rozšířený.
Někdy v roce 2013 se mi zážitek spánkové obrny spojený s noční můrou vrátil zpět. Byla jsem překvapená, protože jsem si myslela, že jsem svůj Strach porazila už kdysi. Jenže tentokrát už mám jiný pohled na život a svět kolem nás. Zajímám se o metafyziku, zákony vesmíru, přemýšlím nad fungováním naší reality, zajímají mě formy energií, jejich působení a účely v životě. Nejprve jsem zkusila osvědčený způsob boje s noční můrou, tedy nevyhýbání se konfrontaci se strachem. Dívala jsem se, jak vypadá a komunikovala s ním. Přemýšlela jsem, proč tentokrát, i když na jeho hru nepřistupuji, nezmizí, jako vždycky. A pak mě napadlo požádat o ochranu a pomoc anděly. V duchu jsem je oslovila a požádala, aby mi s mým problémem pomohli. Asi za minutu nebo za dvě se strašidelná temná scéna proměnila v paletu světlých zářivých barev, ve kterých se třpytily malé zlaté hvězdičky. Jako nějaká reklama na cukrovou vatu od Barbie ve 3D. Bylo to krásné, úžasné a osvobozující.
Mám pocit, že jsem se tímto měla po letech přesvědčit, kam jsem se v mém boji se strachem posunula. Tento zážitek mi taky dokázal, že to, s čím pracuji a v co věřím, funguje.
Moje doporučení, pokud vás potká spánková paralýza:
- Uvolněte se, nesnažte se bojovat ani utíkat.
- Uvědomte si, že se vám na této fyzické úrovni nic nestane.
- Soustřeďte se na zklidnění dechu a snížení tepové frekvence.
- Pokud máte odvahu, zkuste si svůj strach prohlédnout a případně se ho zeptat, co chce a proč je tady.
- Pokud nezmizí, nebo i kdykoliv předtím, požádejte o pomoc a ochranu. Já jsem žádala anděly, ale myslím, že lze oslovit jakoukoliv vyšší moc a pozitivní energii, které věříte – vaše ochránce, průvodce, Vyšší Já, Boha…
- Nebojte se opakování zážitku, nemyslete na to před usnutím. Takovým způsobem si noční můru jenom přitáhnete.
- Na základě pozitivních zkušeností s technikou EFT, doporučuji její aplikaci i na tento problém. Afirmace pro tento případ může znít následovně: I přes to, že mám strach, když mě v noci přepadá spánková paralýza, mám se rád a přijímám se. Jak tuto afirmaci v EFT terapii použít najdete ve článku ZDE.
Autor onoho prvního článku si dokonce po čase začal tento stav užívat, chtěl ho zkoumat a získat odpovědi. Ve stejnou chvíli ale o tyto zážitky přišel. To mě jenom utvrzuje v mém názoru, že pokud svému strachu nedáváme potřebné palivo, nepřistupujeme na jeho hru, nemůže jinak, než zaniknout.
Přeji vám hodně klidných nocí a sladkých snů :-)
Markéta
Je opravdu zajimave,ze vsichni mame naprosto stejne pocity.Kdyz si ctu prispevky ostatnich,jakoby mluvili mymi usty.Kdo to nikdy nezazil,nepochopi!Jsem rada,ze v tom nejsem sama i kdyz je pravda,ze uz jsem zachvat spankove paralyzy delsi dobu nemela.Pry to zpusobuje nadmerna stresova zatez,ale tu ma prece spousta lidi a presto spankovou paralyzu nikdy nezaziji.Tak me napada,v cem jsme „my“ jini?Mozna jsme vic senzitivni.
Já jsem se s spánkovou paralýzou setkala asi tak před skoro dvaceti lety, byla asi třikrát a vždy na stejném místě, a to u babičky…ta, která ve mě nechala velkou neznámou byla asi zatím ta nejhorší….v noci jsem se vzbudila, vedle na posteli spala moje maminka, naproti na posteli spal brácha..maminčinu hlavu i ruku jsem měla na dosah asi 20 cm…takže to nebylo daleko..vše jsem viděla, vnímala, slyšela dech spící maminky i bráchy. Najednou jsem měla pocit, že mě něco drží silou na posteli, já jsem se tomu nebyla schopna bránit, nebyla jsem schopna zvednout ruku a vzbudit maminku, jak jsem se cítila špatně, pocit, jako by mě něco ovládalo, a nedovolilo mě v podstatě do fyzického světa zpět pustit, když jsem se snažila zakřičet, tak to byly pouze tichá slova, prostě jsem nebyla schopna vydat ani hlásku, a to mě hodně děsilo..protože jsem netušila, co se semnou děje…to že se výkladem karet zabývám od 15 let, že od dětství zamnou chodí mrtvý lidé, a komunikují semnou, že mám pocity, že semnou v místnosti někdo je..že jsem se někdy měla strach i podívat v koupelně do zrcadla, protože jsem byla přesvědčena, že se tam něco, co nechci vidět objeví..na tohle všechno jsem byla v podstatě zvyklá…ale tohle byla pro mne nová skutečnost, je pravda, že jsem se nevznášela nad postelí, ale to „něco“, co mě drželo silou a ohrožovalo mé fyzické tělo bylo něco neskutečné….nakonec to přešlo opět ve spánek, a já jsem si myslela, že to byl jen sen..ale když se to opakovalo, tak jsem si říkala, že to nebude jen tak…je pravda, že okolí to moc nechápalo, měli pocit, že jsem blázen, jsem ráda, že nejsem sama, které se tohle stávalo..také je pravdou, že babička v tom bytě cítila a vnímala postavu nějakého muže spousty let…tak netuším..nějak jsem si to nebyla schopna vysvětlit….ale už jsem věděla, že tam něco j e….a od té doby, pokud jsem byla u babičky na návštěvě, tak jsem spávala s rožnutou lampičkou, jak jsem se bála..a to mi zůstalo i dodnes…jsem ráda, že jsem si mohla o tomto něco přečíst, a také sama přispět svým zážitkem :-)
Martina