Kazuistika Systemické konstelace na téma hledání traumatu a jeho vlivu na současný život

Share

Tento článek bude delší a osloví více typů skupin, které si v něm najdou každá to své. Někoho třeba zaujme teorie i praktická ukázka toho, jak mohou probíhat Systemické konstelace. Jiný si možná díky tomuto textu uvědomí, jak individuální bytosti jsme, jak různě můžeme vnímat a prožívat stejnou věc a jak křehcí mohou někteří z nás být. Možná, že si někdo zvědomí svůj vlastní nezdravý vzorec myšlení a chování a pochopí, jak si díky tomu brání mít to, co si přeje.

 

Systemické konstelace: odhalují, zvědomují, ukazují možná řešení i léčí

 

Je to rok, co studuji Systemické konstelace, což je velmi silná terapeutická metoda, jejímž otcem je Bert Hellinger. Velmi zjednodušeně řečeno, přes Systemické konstelace se můžeme prostřednictvím jiných lidí podívat na jakoukoliv situaci. Představte si skupinu cizích lidí, kteří se navzájem neznají, vše vede lektor – konstelář. Někdo ze skupiny má například záměr pochopit, proč se mu v životě děje nebo dokonce stále opakuje určitá situace. Nebo může chtít zjistit, co způsobuje jeho nemoc či symptom. Konstelační záměr může být třeba i ukázat možné východisko konkrétní situace. A tak podobně.

V úvodním pohovoru lektor zjistí, jaké jsou kolem daného tématu v životě klienta okolnosti, souvstažnosti, jaká je situace v jeho rodině a rodu, hledají se podobnosti, nápovědy, červené nitky, způsob, jakým se na vše podívat. Lektor následně zvolí jednotlivé prvky systému, které se rozestaví do pole. Může se jednat o osoby, ale také o neživé prvky, které zde hrají zásadní roli, jako je například symptom nemoci, nějaký majetek a tak podobně. Klient, pro kterého se systém staví, si následně z přítomných lidí intuitivně vybere zástupce za sebe i další prvky systému a ty postupně uvádí do pole na místa, která pro ně ucítí jako vhodná. Vše vypadá, jako rozestavování šachových figur již rozehrané partie na šachovnici.

 


„Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci…“

William Shakespeare


 

Zástupci se na svých pozicích nacítí do role a sledují impulzy, které se v dané roli začnou v jejich těle a mysli objevovat. Pole je jako jeviště, na kterém se začne odehrávat scéna, kterou klient, lektor i zbylí účastníci, kteří nebyli vybraní za žádný prvek, sledují. Konstelář má neustálý přehled o situaci v poli, sleduje chování a projevy zástupců, změny jejich výrazů, náznaky pohybů, ptá se na jejich fyzické pocity na daném místě, probíhající emoce, vztah k jiným prvkům, i potřebu nějaké změny. Veškeré pohyby a změny v systému by měly být viděné, protože všechno má význam. Změny v poli probíhají pomalu, řízeně a sleduje se jejich vliv na systém i každý jeho prvek zvlášť.

Konstelaci můžeme použít pro vykreslení a rozkrytí nějaké situace v současnosti nebo minulosti. To nám může pomoct pochopit. Danou situaci je možné také upravit, a pokud to, co v konstelaci proběhlo, bylo autentické a dostatečně silné, projeví se energetické dopady změn i ve fyzické realitě. Lze se tak například usmířit s již nežijícím předkem a uvolnit tak tok energií, které doposud stagnovaly a neblaze ovlivňovaly současné dění v rodu.

Jak je to vůbec možné napíšu někdy příště do jiného článku. Dnes se podělím o moji čerstvou a velmi silnou osobní zkušenost, o které si dovolím tvrdit, že odstartovala proces změn důležitých pro celý můj další život.

 

Trauma a konstelace

 

Na tento seminář s tématem Trauma a konstelace v rámci našeho odborného výcviku jsem nejela se specifickým záměrem, neměla jsem přání nechat si postavit konstelaci. Toto přání se zrodilo až ve chvíli, kdy jsem z přednášek v teoretické části pochopila, že mám neviděný problém, který neblaze ovlivňuje můj život. Jak už to bývá, to že jsem připravená otevřít svoji třináctou komnatu se projevilo tak, že se mi mé přání splnilo a byla jsem se svým tématem vylosovaná pro postavení konstelace pod supervizí zkušeného lektora a terapeuta Miro Hajduka.

Vzhledem k tomu, že se jedná o výcvik budoucích lektorů Systemických konstelací, lektor – konstelář je v tomto případě student. Naše skupina má za sebou nyní po jednom roce teprve polovinu výcviku a já musím přede všemi smeknout, jak dobří už jsme. Můj konstelační záměr „uvidět, o co se jedná a jak to ovlivňuje můj současný život“ byl naplněn dokonale.

 

Úvodní rozhovor

 

Lektorka: S čím přicházíš, jaký je tvůj záměr ohledně výsledku konstelace.

Klientka (já): Mám fyzické i psychické symptomy prožitého traumatu a o žádném nemám ani tušení. Pravděpodobně jsem vytěsnila nějaký hrozný zážitek. Chtěla bych zjistit, o co se jedná a jaký to má vliv na můj současný život. Podle toho, co uvidím, se rozhodnu, zda má smysl to dál řešit (…ve skutečnosti jsem řekla šťourat se v hovínku a rozmazávat ho). Možná to není potřeba – nechci se patlat v minulosti za každou cenu, chci jít v životě dál.

Lektorka: Jaká je tedy tvoje současná životní situace?

Klientka (já): Je mi 42 let, byla jsem 2x vdaná, jsem 2x rozvedená, nemám děti, nikdy jsem ani nebyla těhotná. Nyní jsem už několik let sama. Dále po letech opět prožívám propad v oblasti financí. Vypadá to jako dno před cestou nahoru, což už dobře znám ze své minulosti. Trápím se a současně se ale cítím i silně, podporuji druhé, směji se, věřím si, vím, že je to přechodné.

Lektorka: Jaké jsou tvoje nejvýraznější symptomy – proč hledáš trauma?

Klientka (já): Co si pamatuji, trpím nočními děsy. A právě dnes v noci jsem zase jeden měla. Uprostřed noci se probudím s křikem, třesu se, buší mi srdce, cítím hrozný, život ohrožující strach, v tu chvíli prostě umírám. Netuším vůbec proč. (Pozn. Noční děs probíhá v nejhlubší non-REM fázi spánku, kdy mozek pracuje v delta vlnách, informace nevstupují do vědomí, kde by se mohly emočně zpracovat a tím i léčit).

Rozhovor obsahoval i další informace, nicméně tyto jsou ve zkratce ty nejrelevantnější.

 

Úvodní konstelace

 

Zástupci, které jsem za jednotlivé prvky zvolila (na základě nevědomého intuitivního impulsu):

  • Za Klientku (mě): žena, křehká a současně silná, fyzicky jemná, drobná, velmi zraněná
  • Za moji Současnou životní situaci: žena, velmi jemná, tichá, empatická, v náročné životní situaci
  • Za symptom Noční děs: mladá maminka těsně po šestinedělí, energická, schopná a úspěšná manažerka

 

Výchozí pozice

 

Doprostřed pole je mnou uvedena moje zástupkyně (dále Klientka). Čelem proti ní prvek „Současná situace“. Do přímky za záda Klientky jsem uvedla „Noční děs“.

Klientka (moje zástupkyně) ihned zavírá oči a začíná se třást, třes pokračuje většinu konstelace. Když přichází Současná situace, podívá se, ale pak oči zase zavře. Noční děs je fascinovaný klientčiným pozadím od pasu dolů (1. a 2. čakra), kam dlouho upřeně zírá – říká, že ho na tom přitahuje kontrast: je to temné a hezké současně. Současná situace je neklidná, dělá hlouposti, je rozpolcená a vadí jí, že jí nikdo nevěnuje pozornost.

Moje zástupkyně – Klientka – cítí slabost v nohou a nutnost se posadit na zem. Sedá si a pažemi objímá svá kolena. Stále se velmi silně třese. Noční děs ucítil potřebu ji obejmout, říká, že mu Klientka patří. Přičapne a obejme ji zezadu. Klientka objetí Nočního děsu přijímá a pokládá své ruce na jeho. Po objetí Nočním děsem cítí Klientka úlevu a klid.

Současná situace cítí neklid, přetlak, agresi, pohybuje se po poli a rozčiluje se, snaží se vzbudit pozornost. O situaci mezi Klientkou a Nočním děsem říká, že se jí vůbec netýká, je to celé mdlé, nezajímavé, chce, aby všichni řešili ji, věnovali jí pozornost – má potřebu přehánět. V jednu chvíli se Současná situace snaží postrašit objímající se zástupce Klientky a Nočního děsu. Vzápětí ale prohlásí: „Jsem trapná, zkouším mít moc a jsem směšná“. Noční děs se směje, dokonce i Klientka se výstupem Současné situace baví.

Klientka cítí potřebu spát s Nočním děsem. Když otevře oči, cítí smutek a že je nechráněná. Zavře znovu oči – nyní se cítí zahalená, neviditelná. Klientku silně přitahuje prázdné místo na zemi před sebou. Když prochází kolem Současná situace, Klientka si uvědomí, že jí vadí, když to místo nevidí. Nechce tam ale nic dát (nového zástupce za „To, co tam chybí“).

Noční děs je zvědavý, jestli se Klientka opravdu na to místo dívá, ale nechce, aby se tam dívala. Přitom to ale chce vidět taky.

Současná situace chce vyskočit z okna – částečně demonstrativně, částečně opravdu, aby už byl konec. Zároveň ji ale zajímá to, co se odehrává mezi Klientkou a Nočním děsem – baví jí to. Opouští okno a zaujímá pozici, ze které vše pozoruje.

Klientka opakuje, že na to fascinující místo na zemi před sebou nechce nic přidávat. Současná situace se chce na to místo násilně vecpat, aby měla svoji pozornost – nechce přijmout, že tady není nejdůležitější.

V tuto chvíli je do konstelace přidán nový prvek – zástupce za „To, co tam chybí“.

Zástupce za To, co chybí: mladý muž. Nejprve stojí a dívá se dolů, cítí úzkost, bije mu srdce. Pohled na Klientku ho uklidňuje a ukotvuje. Noční děs ho děsí, Klientka uklidňuje. Když se podívá na něco jiného, než na Klientku, opět mu buší srdce.

Klientku ale zástupce Toho, co chybí, nezajímá. Dívá se na stále to samé prázdné místo na podlaze za ním. Když si chce To, co chybí sednout, Klientka si to nepřeje, protože pak neuvidí na ono prázdné místo.

Noční děs se zajímá o nový element To, co chybí, ale za chvíli ho přestává zajímat. Klientka nového zástupce k sobě dolů nechce pustit, bojí se, že pak přijde o svoji oporu – o Noční děs. To, co chybí si stejně sedá, dole se nejprve uklidní a pak se chce kontaktovat s Klientkou. Klientka se tím trochu zklidňuje a poprvé za celou dobu se přestává třást. Noční děs a jeho objetí ale ještě stále potřebuje. Noční děs se už chce postavit, ale Klientka ho nechce pustit. Noční děs ke klientce: „Pusť mě, já k tobě nepatřím“.

 


Zde se mě Lektorka, coby skutečné klientky ptá, zda mě nenapadá, co by tento nový element pojmenovaný To, co chybí, mohl být. Absolutně netuším


 

Jakmile Klientku přestal objímat Noční děs, To, co chybí, chce jeho pozici vystřídat a být Klientce oporou. Sám se identifikuje jako klientčina Síla. Noční děs tam už nechce být. Klientka ho ale stále nechce úplně propustit a přidržuje se ho. To, co chybí říká Klientce, že je její Síla, ze které může čerpat, pokud mu uvěří. Klientka mu to věří i nevěří zároveň. Má strach, že pokud Noční děs pustí, půjde k novému elementu – k Tomu, co chybí / Síle.

Nakonec se Noční děs vzdaluje z dosahu Klientky, a z opačné strany se k ní začíná přisunovat To, co chybí / Síla. Klientka se vsedě přibližuje taky, oba se berou za ruce a přiblíží se až tak, že se schoulí jeden do druhého. Noční děs to pozoruje ve stoje, má z toho husí kůži a cítí lítost, jak se k sobě ti dva tulí. Cítí lítost, že Klientka má takový strach.

Závěr konstelace vypadá tak, že Klientka a To, co chybí / Síla se k sobě choulí a se strachem hledí nahoru velkýma očima na Noční děs, který soucitně říká: Oni jsou tak malí!

Teprve v tu chvíli jsem konečně poznala sebe a mého mladšího bratra, coby dvě bezmocná maličká děťátka, opuštěná svými (ve svých rolích nepřítomnými) rodiči, ztracená v temném lese našeho domova (syndrom Jeníček a Mařenka) a prázdné místo jako naši potracenou nejmladší sestřičku.


Známka toho, že jsme já i tento můj systém už připraveni na léčení je mimo jiné i to, že mi tato fotka již více než 2 roky visí na mojí nástěnce a mám ji denně na očích…


Toto prozření samozřejmě otevřelo přehradu potlačovaných emocí a pláče. Od té chvíle mi neustále docházejí nové souvislosti, sypou se na mě AHA momenty, informace se skládají do celkového obrazu. Nezažít to na vlastní kůži neuvěřím, že člověk dokáže až tak vytěsňovat a i když na něj vyskakují vodítka a nápovědy na každém rohu, absolutně je nevidí a nechápe.

 

Jak to bylo v realitě

 

Moje máma měla těžký život. Z velmi nehostinného prostředí své původní rodiny utekla do manželství s cílem vytvořit si svoji vlastní, krásnou a ideální rodinu. Ale namísto toho si do života přitáhla podobně zraněného partnera, mého otce, se kterým oba společnými silami vytvořili jen další variantu rodinného pekla.

Jako první jsem se narodila já – krásná, zdravá, ideální holčička. Nemám žádné vzpomínky, ani relevantní informace, tak jen předpokládám snad celkem spokojený život nás tří. Můj bratr se narodil rok a půl po mně. Dovedu si představit to štěstí obou rodičů – napřed holčička a teď i kluk. Chlapec byl ale nějaký líný a stále ne a ne chodit. Z vyšetření se ukázalo, že má vrozené onemocnění – spinální atrofii a chodit ani nikdy nebude. A nejenom to, vyhlídky a prognózy lékařů byly přímo hrůzostrašné… V tomto rozpoložení se zjistilo, že je moje máma opět těhotná, aniž by o tom měla vůbec tušení. Strašení lékařů dalším postiženým dítětem a v tu chvíli již zcela nefungující partner, dovedlo moji mámu až k potratu v pátém měsíci těhotenství. Byla by to sestra a byla by zdravá.

Rodiče tuto tíhu neustáli a jejich vztah se rychle proměnil doslova na Válku Roseových. Moje máma tátu nenáviděla a veškerou vinu za celé rodinné neštěstí svalovala na něj. Její obrana byla aktivita, agrese, snaha za každou cenu všechno zvládnout, z čehož se samozřejmě psychicky zhroutila a v některých fázích mého dětství díky psychofarmakům byla coby Matka zcela duchem nepřítomná. Táta zapnul svůj obranný mechanismus naopak směrem k agresivní pasivitě, začal mámě dělat naschvály, házet klacky pod nohy, vysmívat se její bolesti, nekonat, nepomáhat, týrat ji, jako když malý kluk šťouchá do tonoucího kotěte bojujícího o život klacíkem, aby nemohlo ven a ještě víc se trápilo. Také táta byl tedy v roli Otce nepřítomný.

Je jasné, že toto je pouze výchozí bod a začátek dlouhodobého traumatizujícího dramatu, které rostlo a stupňovalo se celé moje dětství, což ale není potřeba tady konkrétně rozebírat. Není cílem se zde vypsat ze všeho a doufat, že se moje trauma díky tomu hned vyléčí. Vnímám jako velkou Milost, že se toto odhalení pro mě odehrálo až v době, kdy už léta na sobě pracuji a dostala jsem se do fáze vnitřního i vnějšího smíření s oběma rodiči. Dnes už oba dva ráda vidím a cítím, že je mám ráda. Vidím jejich vlastní zranění z jejich rodin a chápu, že jako mladí a nezralí nedokázali zastavit síly, které je vedly k jejich jednání. Nakonec i já sama jsem si ve vlastním životě zkusila, jaké to je, nemoct si pomoct něco nedělat, i když nechci…

 

Trauma je velmi relativní záležitost

 

Když se řekne trauma, většina z nás si představí zážitek autohavárie, únosu, znásilnění, války, boje o život… Prožít takové trauma je strašné a lidem s podobnou zkušeností se nedivíme, že mají svá specifika, zvláštní chování, reakce, mouchy. Mají na to nárok, prošli si traumatem, jsou traumatizovaní. Dokážeme pochopit, že člověk, který bojoval v první linii muž proti muži o svůj holý život, může podvědomě vnímat každého, kdo se přiblíží za nepřítele a brání se v jeho podvědomí přetrvávajícímu nebezpečí útokem. Takový muž pak může být v běžném životě velmi agresivní, bít svou ženu i děti hlava nehlava, i když je velmi miluje, neví proč a nedokáže s tím přestat. Na druhou stranu jsou případy lidí, kteří si prošli peklem a zůstali tím nepoznamenaní.

Většině z nás je asi zřejmý vzorec, kdy bývalá oběť traumatu se může stát sama pachatelem a způsobovat trauma zase jiným. A takto se může tento nechtěný dar předávat dál a dál, z člověka na člověka, z generace na generaci, dokud se některá z obětí v tomto řetězu nerozhodne z této role vymanit. Tak, jako já.


„Když chceš uvařit žábu, nesmíš ji hodit do horké vody – vyskočila by a utekla. Místo toho jí postupně zvyšuj teplotu vody, ona si pokaždé zvykne, až se najednou uvaří, ani neví jak.“

Miro Hajduk na můj dotaz, jak to, že jsem si svojí traumatizace vůbec nevšimla?


 

Dopady na můj život

 

Dokud jsem si nebyla vědoma mojí traumatizace, nemohla jsem docenit její sílu a dopady na můj život. Věděla jsem, že jsem „divná“, ale nevěděla jsem proč a jak vážné to je. Ihned po mém prozření mi bylo jasné, že musím uznat a docenit to, co jsem celý život neviděla, zlehčovala a podceňovala. To, že existují na světě horší osudy, nemění nic na tom, jak těžce jsem prožívala a prožívám já ten svůj. Všechno v tomto vesmíru je relativní a to, jaké to je, závisí vždy od vnímání pozorovatele, nikoliv od pozorovaného subjektu. Jako extrémně senzitivní dítě jsem dané okolnosti prožívala úplně jinak, než by mohl prožívat někdo jiný, s jiným vnitřním nastavením.

Nejsem psycholog, proto nebude můj popis z tohoto pohledu dokonalý. Toto mi ale pomalu dochází, vynořuje se přede mnou a já si připadám jako při průchodu panoptikem těch největších psychologických klišé. Tady jsou některá z nich.

 

Hodná holčička se snaží ulehčit život nešťastné mamince

 

Časté sny o zachraňování maminky, snaha být samostatná a všechno zvládat, stejně jako úpěnlivé prosby, aby se rozvedla a nemusela se už tolik trápit. Jako malá jsem se snažila i zastoupit svého sabotujícího otce, a tak jsem mámě pomáhala třeba i malovat byt, kachličkovat, tahat nábytek a dělat věci, co mi nepříslušely. Snaha, aby měla maminka aspoň z něčeho v životě radost, se projevovala například i výborným prospěchem. Jednou jsem na prvním stupni ZŠ měla dostat z matematického testu trojku, a tak dlouho jsem plakala, až mi učitelka dala 2 mínus. Nechápala, že mě za trojku doma nikdo nezbije, jen maminka bude smutná…

Tak to šlo dál celý život a vlastně za vším, co jsem kdy dělala a dělám, se skrývá touha potěšit nebo alespoň nezklamat mámu. Vzhledem k nezdravým motivacím ale není divu, že se mi daří opakovaně svoji mámu zklamávat a zraňovat.

 

Nedostatečně milovaná dcera hledá lásku a ocenění svého otce u partnerů

 

Tenhle AHA moment mě dostal hodně, protože jsem o vlivu otce na můj vývoj neměla ani tušení. Jak už jsem říkala, on sám se přepnul do aktivně pasivního módu, se záměrem sabotovat matčiny snahy o jakékoliv zlepšení rodinné situace. Byl to jeho trest za její nenávist k němu. Po vzoru maminky hodná dcera nenávidí záškodníka otce a snaží se pouze nějak přežít jeho devastující přítomnost.

Ve skutečnosti je ale otec v životě dcery nesmírně důležitý a hraje nezastupitelnou roli. Do mého života se vliv chybějícího otce promítl tak, že jsem hledala jeho chybějící lásku a ocenění u svých partnerů. Bylo jich málo, protože jsem si vždy vytvořila velmi silný vztah, který jsem se snažila udržet ještě dlouho za hranicí jeho životaschopnosti. Vždycky jsem se snažila jim zavděčit, splňovat jejich představy o mě, být pro ně dost dobrá, zvyšovat jejich sebevědomí. Pokud jsem je v něčem přerostla, shodila a ponížila jsem sama sebe – zmenšila jsem se, aby se na mě nezlobili, měli mě rádi a mohli se sami cítit jako chlap.

Výsledek mojí nezdravé motivace a chování bylo ještě větší ponižování, které se mi v různých formách od mých partnerů dostávalo.

 

Malá holčička se nemůže sama stát matkou

 

Další dílek do skládačky, který se mnou silně zamával. Přes to, že jsem zdravá a schopná mít děti, nikdy ve svém životě jsem ani přes dlouhodobou snahu neotěhotněla. Není divu, tříleté holčičky nemůžou přece otěhotnět. To, že mě i cizí lidé v mém velmi dospělém věku často oslovují Markétko, mi dříve připadalo milé. Teď je mi jasné, koho oslovují.

Zároveň s tím si uvědomuji svoji silnou touhu po harmonické rodině, zcela odlišné od té, ze které sama pocházím a moje rozhodnutí nepokračovat v dalším šíření neštěstí. Tato touha se shoduje s touhou mojí mámy kdysi, a jak víme, jí se nenaplnila – naopak, vytvořila si ještě horší osud, než před kterým utíkala. A také tento vzorec je součástí mého podvědomí.

 

Loajální sestřička nemůže být šťastnější, než její trpící sourozenci

 

V mém životě se v několikaletých cyklech opakuje scénář, kdy se svým úsilím dostanu do stavu blahobytu a začínám si užívat nadprůměrné hojnosti. Vždy, když už jsem si začala užívat příliš sladký a bezstarostný život, přišel rychlý pád. Zajímavé je, že po tomto pádu se dokážu dostat vždy ještě výš, než minule. Aktuálně prožívám již třetí vlnu sešupu a přitom už teď vím, že mám zaděláno na blahobyt v naší rodině nevídaný. Jaká síla mě nutí vracet se zpátky dolů? Jako vždy, je to Láska.

Moje Láska a loajalita k sourozencům, kteří mají horší osud, než já. Můj bratr nikdy nechodil, své dětství a mládí prožil v ústavu pro tělesně postižené, je odkázaný na invalidní vozík a pomoc druhých v každém ohledu, jeho každodenní výzvy a bolesti si ani nechci představovat. Moje sestra byla v pátém měsíci své existence roztrhaná na kusy a nikdy se nenarodila na tento svět. Z mého pokřiveného úhlu pohledu, který jsem doposud zastávala, byla jsem já z nás tří ta nejšťastnější – byť jsem ve skutečnosti zůstala sama, opuštěná, ve válce rodičů uprostřed jejich bitevního pole.

Proto vždy, když jsem se až příliš vzdálila úrovni těžkého osudu, která nás tři spojovala, vrátila jsem se zpět dolů za svými milovanými sourozenci.

 

Porouchané sebevědomí

 

Vidět cizího člověka v roli své vlastní Současné situace a poznávat každý detail, to je dar k nezaplacení. Ve skutečnosti pouze tento prvek v konstelaci jsem zcela poznávala a chápala, co vidím. Totálně rozpolcenou osobnost, která na jedné straně ví, že je dobrá, schopná, silná a současně prožívá hluboké zpochybňování sama sebe a toho, že to tak je. Absolutní bagatelizace událostí v dětství, odpojenost od toho, co se tehdy dělo, zaměření pouze na nepříjemné důsledky bez znalosti příčin. Obrovská aktivita a snaha to vyřešit na sílu, snaha být zase ta silná, úspěšná, oceňovaná…

 

Terapie

 

A takto bych mohla pokračovat do aleluja. Vypadá to jako velká hromada hovínek k pitvání a teď už určitě vím, že má smysl je rozmazávat. I to, že toto nejsou žádná hovínka, ale velmi vážná věc. S traumatem si ale člověk neporadí sám, nepomůže ani běžná psychoterapie, při nesprávně vedené terapii existuje velké riziko retraumatizace a v konečném důsledku zhoršení situace. Mám to štěstí, že jedním z lektorů našeho výcviku je i PhDr. Miroslav Hajduk (http://www.terapiehajduk.cz), specialista přímo na traumaterapii s obrovskými zkušenostmi. Jakmile to bude možné, plánuji nastoupit do terapie právě k němu. Vzhledem k tomu, že mi ale nezbývalo nic jiného (?), první pomoc jsem si poskytla a poskytuji já sama.

 

Moje první pomoc a zdroje, které mi pomáhají

 

  • Ihned po prvotním šoku mi pomohlo uvědomit si, že teď aspoň konečně vím, na čem mám pracovat. Nevědět proč bylo horší.
  • Začala jsem okamžitě pracovat na uznávání velikosti mé bolesti, mého strachu a mého vlastního těžkého osudu sama před sebou.
  • Vědomě jsem si povolila a povoluji být divná, mít své mouchy, nálady, nebýt vždy ta silná a úspěšná, nevyhovovat standardům a požadavkům jiných, nebýt tady pro druhé, v první řadě dbát vždy o sebe, sloužit sama sobě, dopřávat si a hýčkat se…, a to i když se jiní lidé mají hůř.
  • Spontánně, uprostřed přestavování nábytku doma, jsem vykonala rituál, ve kterém jsem uznala bolest a těžký osud svých sourozenců. Poděkovala jsem jim za jejich Lásku a požádala je o požehnání a podporu na mojí vlastní cestě za štěstím. Opustila jsem náš sourozenecký „Klub Těžkého Osudu“.
  • Napsala jsem tento článek, a touto formou tentokrát veřejně před celým světem uznávám velikost a význam svých zranění pro můj život.
  • Na své rodiče myslím s láskou a přeji jim, aby i oni našli způsob, jak odpustit svým rodičům, kteří si také prošli svým… A aby našli svůj vnitřní klid.
  • Uvědomuji si a cítím hlubokou vděčnost za Podporu a Milost, které se mi na mojí celoživotní cestě dostává. Děkuji za to, jak jsem vedená a podporovaná v uzdravení sebe sama.
  • Oceňuji sebe samu za odvahu jít do svojí Tmy a hledat tam svoje Světlo.
  • Těším se na to, co mě čeká po fázi regenerace :-)

 

Děkuji všem, kteří jste si tento můj zásadní osobní příběh přečetli a pokud byste i vy chtěli začít studovat Systemické konstelace, další běh odborného výcviku začíná v roce 2020. Štafetu garanta po vynikající PaedDr. Zlatě Šramové přebere již několikrát zmiňovaný PhDr. Miroslav Hajduk a společně s nimi dvěma se můžete těšit na dalších pět vynikajících lektorů a několik zajímavých hostů. Prozatím si alespoň můžete uložit stránku https://www.vycvik-systemickych-konstelaci.cz

 

Všem přeji harmonický život v lásce,
Markéta

 

Share